ACHILLOVY SVALY

Jaroslav Petr
ACHILLOVY SVALY

Na asfaltu dálnice se mihla veliká, žlutě světélkující šedesátka. Georg Zikowski se pravidelně opírá do pedálů. Na monitoru, vysunutém na dlouhém rameni z doprovodného vozu, sleduje, jak peloton za ním vře. V pravém horním rohu obrazovky bliká modrý puntík a číslice +4 : 16 : -9. Chladné počty malého počítače. Náskok roste a činí čtyři minuty šestnáct sekund, ztráta na vedoucího jezdce celkové klasifikace klesla na devět sekund. Tohle ví i peloton. Strojové tempo dvou set otáček za minutu nesmí ani na okamžik poklesnout.

Koncentrace kyseliny mléčné ve svalech stoupla. Voperovaná čidla vyslala impuls k mikroprocesoru zalitému do řídítek. Spustila pumpa a vitalitová směs proudí elastickými kanylami ze zásobníku v rámu kola přímo do žil na Georgových nohou.
Mírné stoupání na dálniční nadjezd. Převody se aicky přizpůsobily zvýšenému napětí ve svalech a čerpadlo začalo přidávat kyslík. Desetilitrová vitální kapacita plic nestačí. Zdálo se mu, že dávkování Vitalitu zlobí a levá noha dostává málo. Znervózněl. Poslední věc, kterou by mohl potřebovat, je porucha.

Obraz monitoru se rozlil do červeného kruhu. V pelotonu se něco děje. Georg si najel vedle auta, aby lépe viděl. Obrazovku vyplnila změť zkrouceného kovu a lidských těl rudých krví a zelených Vitalinem tekoucím ze zpřetrhaných kanyl. Hromadný pád. Stačí malá chybička jezdce, výpadek pumpy nebo ucpaný oxidátor a desítce lidí jde o život. V hromadě závodníků zahlédl Georg zrzavou hlavu Wolfa Thijssena. Byl rozbitý namraky.

„Jsem první. Nemusím nahánět žádné sekundy na toho zrzavého chudáka,“ napadlo Zikowského ze všeho nejdřív.
V té chvíli se na něj dívaly milióny lidí na celém světě. Milióny lidí seděli u televize. Doma, v hospodě, na nádražích, i venku u řeky. Všichni žmoulali v ruce sázkové tikety a zapomínali na své problémy. Už se nebáli, že přijdou o práci, nebo že je za rohem někdo podřízne jako jehně pro pár šupů. Nevadila jim ani dvakrát přerušená dodávka elektřiny, ani hodinové fronty na zeleninu. Čekali na svou šanci. Režisér televizního přenosu vybíral záběry, na kterých byl jasně čitelný nápis Kornelius na Zikowského dresu. Zítra si půjdou miliony lidí koupit prádlo firmy Kornelius. Od zítřka jsou výrobky se značkou Kornelius nejlepší ze záplavy stejně kvalitního zboží ostatních textilních gigantů. O Wolfa Thijssena se nezajímal nikdo.
Georg hnal lehoučké aerodynamické monstrum do cíle sedmdesátikilometrovou rychlostí, jako by ani neproseděl deset hodin v sedle. Slyšel amplióny, šílený řev tisíců na tribunách.
„A je to tady!“ křičel televizní komentátor. „Je tu překvapivý vítěz závodu Napříč Evropou. Vítězí Zikowski ze stáje Kornelius. Kornelius vždy a všude první! Kornelius nejlepší ze všech! Kornelius! Kornelius!“
Franz a Georg Zikowští seděli doma za stolem a večeřeli. Georg dojedl porci skopového a položil ruku na bratrovo rameno.
„Díky, Franzi. Je to tvoje vítězství. Nikdy ti nezapomenu, že jsi mi dal svoje svaly.“
Franz zvedl ruce k odmítavému gestu.
„Ale no tak, brácho. Řekli jsme si, že o tom nebudeme mluvit. Měl jsi vždycky lepší srdce a plíce než já. Na mém místě bys udělal totéž. Dneska se bez hyperfunkční svalové montáže cyklistika děla nedá. Kde jsme měli vzít peníze na zaplacení speciálně trénovanému dárci. I když jsem nejezdil tak dobře jako ty, nebyl jsem zase tak špatný cyklista, co myslíš.“
„Byl jsi ten nejlepší cyklista a brácha, jakého jsem si mohl přát.“
Franz se vděčně usmál.
„Pochlebníku. Byla to neše jediná možnost, jak vydělat peníze. A jako jednovaječná dvojčata jsme nenesli riziko, že se transplantát neujme. Necháme toho. Radši se pochlub, kolik jsi dneska shrábl.“
„Dělá to dvě stě padesát tisíc pro každého. Jdeme přece na půl. Navíc mi Wright nabídl dva milióny za přestup.“
Franz uznale hvízdl. Georg se smutně podíval na bratrovy prázdné nohavice a pak na své nestvůrně objemné nohy, které na kostech, speciálně vyztužených titanovými nosníky, nesly důmyslně našitý propletenec ohromných svalů dvou lidí. Nohy schopné sice vyhrát jakýkoliv cyklistický závod, ale neschopné ničeho jiného.
„Všechny prachy bych vyměnil za jedno proběhnutí po louce,“ řekl Georg.
Zazvonili na sluhu a nechali se na svých vozíčcích vyvézt do zšerelé, tiché zahrady.

Povídka z antologie české a slovenské Sci-Fi
STALO SE ZÍTRA
nakladatelství Svoboda, Praha 1984